Z jakých důvodů jste se stala mediátorem?
Pracuji též jako advokátka a v některých chvílích jsem cítila, že bych mohla klientům být užitečná víc i v jiné roli. Ne že by snad advokacie nemohla naplňovat své poslání, ale v některých situacích jsem viděla, že by bylo dobré, kdybych mohla s protistranou nejednat za svého klienta. Oběma stranám by pomohlo, kdybych si mohla stoupnout vedle nich a pomáhat jim společně.
Jaké typy případů nejčastěji řešíte?
Počet případů, které nejčastěji řeším, je do určité míry ovlivněn tím, že většina případů je pokračováním nařízených setkání se zapsaným mediátorem. Takže portfolio případů tvoří především soudci svými nařízeními. Převažuje majetkové vypořádání, ať už podílové spoluvlastnictví nebo společné jmění manželů. Docela výraznou část tvoří sousedské spory v různé formě o hranice pozemků a podobně. Pak jsou to v menší míře obchodní vztahy, tím nemyslím vztahy mezi podnikatelem a spotřebitelem, i když ty se také vyskytují. Spíše se v případě obchodních sporů jedná o vymáhání pohledávek z obchodních vztahů nebo situace mezi podnikateli při realizaci zakázek. Podle mého názoru by tyto spory mohly být k mediaci navrhovány častěji.
Řešila jste nějaký obzvláště těžký případ, kdy strany nakonec dosáhly uspokojivého řešení?
Když mám zmínit nějaký pro mě hodně těžký případ, tak si vzpomínám na jeden případ, kdy jsem předpokládala, že bude těžký, ale nakonec to pro mě byla hodně zajímavá zkušenost z hlediska techniky práce s klienty. Byl to případ klientů, kteří byli hluchoněmí. V tomto případě jsem poprvé využila služeb tlumočníka do znakové řeči a měla jsem před tím velký respekt, jak se nám to bude dařit. A musím říct, že jednání bylo velmi příjemné, bylo dokonce méně problematické než v jiných případech, kdy jednáme cizojazyčně. Podařilo se nám velmi rychle dosáhnout dohody, přestože to na začátku zdaleka tak nevypadalo. Tak to je třeba zajímavý případ, který byl pro mě specifickou výzvou.
Jak se na mediaci připravujete?
Spíš taková elementární věc, kterou se snažím řídit a myslím si, že velmi ovlivňuje výsledek. Snažím se být odpočatá a svěží, nezatížená starostmi. Vstupovat do jednání s čistou hlavou, protože pokud člověk řídí jednání, kde musí dávat pozor na každou maličkost, třeba na neverbální projevy klientů, tak je to hodně vyčerpávající a pokud člověk nemá dost energie, tak to má negativní vliv na průběh i výsledek.
Byla jste někdy některou stranou překvapena?
Součástí práce mediátora je nehodnotit, nepředjímat, nechávat jednání (řízeně) plynout. Soustředit se na účastníky a na to, co chtějí. Takže vlastně si ani nepřipouštím prožití překvapení, že klient má nějaký postoj apod. Jen vnímám ten tok a soustředím se na klienty. Beru to tak, že každý mají právo se rozhodovat a vnímat tu situaci tak, jak to vnímají. Takže v tomhle ohledu si nedovolím nechat se překvapovat, protože mám za to, že by to bylo projevem ne úplně optimálního přístupu k mé práci.
Připravujete strany na setkání s Vámi jako mediátorkou?
Co se týče nařízených setkání se zapsaným mediátorem, máme podrobný informační dopis, který stranám zasíláme, aby se se vším mohly seznámit. Nijak dlouze s klienty před mediací nekomunikujeme, aby strany nebyly zatěžovány obecným a dlouhým povídáním, které by i pro nás bylo organizačně náročné.
Samozřejmě máme i zkušenost, že pokud jsou strany právně zastoupené, tak kolegové je na mediaci připraví, protože většinou už mají nějakou zkušenost buď se mnou nebo s jiným mediátorem. A tedy informují klienty, co mají očekávat.
Co považujete za citlivé či křehké momenty v mediaci? (Můžete nám dát příklad?)
Záleží na úhlu pohledu. Citlivé jsou ty momenty, které se týkají dosažení dohody. Někdy se jednání opravdu zadrhne a vypadá to, že to opravdu nepůjde dál. A je zvláštní, že je velmi tenká hranice mezi tím, že buď jednání definitivně skončí nebo se naopak rozproudí a k dohodě dojde. V průběhu mediace pak dochází k okamžikům, kdy skutečně zásah mediátora, pokud je vhodný, může stranám velmi prospět a docílí se pokračování v jednání. Naopak když mediátor zareaguje nevhodně, a je někdy obtížné najít tu správnou formu, jak klienty povzbudit, tak díky tomu může jednání skončit. Takhle já vnímám problematické či křehké momenty. Když se řekne “Nevím, jestli má smysl pokračovat”, “Já to vidím takhle” nebo “Z tohohle neustoupím”. To jsou ty výzvy a chvíle pro vhodný zásah mediátora. Nesmíme se bát třeba i chvilky ticha, kdy strany mají možnost si prožít, co se stane, když od stolu odejdou. Pro strany i pro mediátora jsou náročné silné emoční okamžiky, jsou někdy obtížně zvládnutelné, ale i s nimi umíme pracovat.
Jakým způsobem se na mediaci podílejí třetí strany?
Ve dvou třech případech si uvědomuji, že jsme na mediaci měli dokonce svědka. Sice nepatřil do konfliktu, nebyl v okruhu účastníků, kteří by tam měli sedět, ale přibrali jsme ho, protože strany se přely o to, jak situace proběhla. Krátce se zúčastnil jednání, vyjadřoval se k věcem, na které jsem se ptala. Já jsem otázky vedla tak, jako by je vedl soudce, také strany měly možnost se ptát. Když odešel, tak jsme z to, co zaznělo v rámci jeho přítomnosti, dál vycházeli a pracovali dál na řešení.
Co se týče tlumočníků, vybavuji si, že jsem měla asi tři mediace v německém jazyce, který neovládám dostatečně, abych se obešla bez tlumočníka. A to se přiznám, že zkušenost nebyla příliš dobrá. Už první nařízené setkání pro mě byla negativní zkušenost. Protože se jedná sice o „přípravnou schůzku“, ale ta právě dává smysl a pokud někdo několik minut hovoří a překlad je jedna holá věta, tak tato schůzka může těžko plnit svůj účel. V jiných případech za použití angličtiny strany buď řekly, že jazyk zvládnou a tlumočník nebyl třeba nebo byl přítomen i tlumočník (pro danou stranu). Tady jsem měla ale výhodu, že jsem v případě potřeby mohla se všemi mluvit přímo, ať už česky nebo anglicky, příp. jsem rozuměla tomu co a jak je tlumočeno. Z mé praxe se ukazuje, že volba tlumočníka je v zásadní a nesmí se podcenit.
Jak často musíte být při mediaci genderově vnímavý/vnímavá? Jak takové situace řešíte?
Nevnímám se ve své roli ani jako žena ani jako muž, jsem mediátor, který by měl být nestranný. To znamená, že se nesmí nechat ovlivnit manipulací. Spíš se někdy stává, že strany to tak vnímají. Někdy žena manipuluje – jedná tak, že já jako žena jí budu lépe rozumět nebo to alespoň předpokládá. Setkala jsem se i s tím, že i muž manipuluje a říká “vy jste žena a vnímáte to citlivě”. I když stalo se mi asi ve třech případech to, že muži byli rádi za mediátora ženu, protože si mysleli, že té jejich ženě, se kterou se nedokážou oni domluvit, líp porozumím já jako žena. Vlastně jsem se nesetkala s případem, že by muži nechtěli, aby jednání vedla žena, protože by se obávali, že se na něj ženy „domluví“.
A k tomu, jak se takové situace dají řešit: pokud si mě strany vybraly, protože jsem žena a obě strany s volbou souhlasily, tak nemusím nic řešit. Jen si musím dát pozor, aby ten fakt pak nevyužívaly k manipulaci. Pokud by mě strana odmítala jako ženu, třeba by to vnímala jako narušení neutrality, tak mě napadají jen dvě možná řešení. Buď mediaci ukončit, protože bez důvěry nemá mediace smysl nebo by byla možná forma co-mediace s mužem. Mám kolegy mediátory, s kterými spolupracuji. Na druhou stranu by musel být klient ochoten službu zaplatit.
Musela jste někdy pracovat v situaci, kdy jste od stran cítila minimální důvěru? Jak jste na takovou situaci reagovala?
Důvěra je základ pro mediaci. To znamená, že pracovat s nedůvěrou či nízkou mírou důvěry se dá v rámci prvního nařízeného jednání nebo domlouvání mediace, ale pak už se musí důvěra vytvořit. Když je dán souhlas k mediaci, znamená to, že je důvěra v mediátora a v jeho nestrannost.
Spíš než s důvěrou jsem pracovala s tématem, které je tomu blízké, a to je autorita. Když máte mediovat vypořádání společného jmění manželů u sedmdesátiletých bývalých partnerů a jste ve věku mladším než jejich děti, je to docela výzva. Samozřejmě vždycky záleží na osobnosti klientů, ale u partnerů, kteří byli výrazně starší než já, jsem to chvílemi cítila. Bylo třeba si autoritu více budovat, aby se na mě strany nedívaly jako na mladšího nezkušeného, ale jako na někoho, kdo je i přes svůj věk profesionál a je schopen jim pomoci. Nikdy nedošlo k tomu, že by snad někdo měl poznámku ohledně věku, ale byly situace, kde to v podtextu bylo znát – rozdíl věku. Přestože nejsem čerstvě po škole a určitý věk mám, i přesto v některých situacích jsem s tím musela pracovat.
Jak měříte úspěch?
Úspěch se snažím neměřit podle počtu uzavřených dohod. Ale samozřejmě je to kritérium, s kterým pracují klienti, takže s ním pracuji i já. V rámci svých statistik, které uvádíme nebo i v úvodním slovu zdůrazňuji, v kolika procentech případů dosahujeme dohod, protože je to jednak uklidňující statistika a je to pro klienty relevantní. Ale já se přiznám, že přestože mě ty pozitivní čárky těší, stejně tak si vážím toho, že někteří klienti, i když se nedohodnou, odchází od stolu a jsou schopni spolu lépe komunikovat, než byli schopni do té doby.
Také mám zkušenost s tím, že někdy se strany nedohodnou, a přesto po čase se třeba od právních zástupců, s kterými se v rámci své profese občas potkávám, dozvím, že se strany dohodly. Třeba díky tomu, že zlepšily komunikaci, dozrálo to v nich a později dokázaly dohodu najít, i když v danou chvíli nebyly schopny v mediaci dojít až na konec. Stává se to zejména u lidí, kteří v kontaktu být musí, typicky rodiče či sousedi, to znamená, že jejich konflikt jim život dlouhodobě a trvale zatěžuje.
Jaké jsou podle vás dlouhodobější dopady mediace?
Často se setkávám s tím, že když se klienti dostanou do vyjednávání, do hledání řešení a jsou konfrontováni s tím, že by měli udělat krok – ten kompromisní krok – a odsouhlasit, že se vzdávají části svého pomyslného nároku a tím ustupují ze své původní představy, tak toho dost často nejsou schopní. Klienti se někdy seknou a řeknou, ať to radši rozhodne soud. Je za tím především strach a neschopnost nést odpovědnost za dohodu.
Dalším poměrně překvapujícím zjištěním pro mě bylo, že lidé očekávají v mediaci pevnější vedení, než jsem předpokládala. Je jim méně sympatický ten široký facilitativní přístup. Takže jsou spíše úspěšnější (ve smyslu vnímáni lépe stranami) kolegové, kteří vedou jednání direktivněji, a to mám potvrzeno z různých stran. Kdyby s tím mediace v dlouhodobějším horizontu dokázala pracovat a využívala zkušenosti, které si lidé z mediace odnesou, tak by to byl určitě pozitivní posun.
Co byste ráda udělala s retrospektem jinak?
Možná co se týče otázky odměn a konfliktu mezi sociálními službami, v rámci nichž je mediace poskytována a mezi komerční mediací. Mám pocit, že na jednu stranu slyšíme, že mediace, zejména mediace, kterou dělají advokáti, je drahá. Ale podle mě tohle funguje jako v každé jiné službě. Část klientů se domnívá, že co je levné, to není dobré nebo případně když mají službu za nižší peníze, tak k tomu nepřistupují tak odpovědně, jak by přistupovali ke službě, jejíž hodnoty si váží.
Samozřejmě určitě jsou oblasti, kde to má smysl, třeba v rámci sociálních služeb apod., to já v žádném případě nedehonestuji. Ale myslím si, že spíš než zpřístupňovat mediaci tím, že bude levná, bychom měli ukazovat, že je dobrá, že pomáhá, jak pomáhá. Tím lidé poznají její hodnotu a budou připraveni i tu odpovídající hodnotu zaplatit. Možná bych pak v retrospektivě zhodnotila, že finanční vstřícnost, se kterou jsem dříve snažila k mediaci přistupovat více než nyní, není to hlavní. Mám pocit, že finanční vstřícnost není tak účinná a ani klientům moc nepomáhá, protože pak někteří mohou k mediaci přistupovat ležérněji. I když jsou jednotlivé případy, kde to fungovalo, bylo to tak dobře a já jsem z toho měla dobrý pocit.
Co jste se v průběhu toho, co poskytujete mediaci, dozvěděla o řešení konfliktů?
Toho by bylo asi hodně. Hodně mě to posunulo jako advokátku, i ve vyjednávání, ale také v soukromém životě. Techniky, které používám v mediaci, uplatňuji poměrně často i mimo ni. Některé jsou až banální a přijde mi vtipné, jak dobře fungují. Třeba jenom taková schopnost věci shrnovat nebo popsat jinými slovy a ujistit se tak, že druhá strana řečenému rozuměla. Naprosto elementární věci, které velmi dobře pomáhají konflikty preventovat, případně si vzájemně porozumět, koncentrovat rozhovor nebo se netočit v kruzích a podobně. Tohle je pro mě zajímavé zjištění, jak některé velmi jednoduché věci mění život.
Máte nějaké speciální techniky, které by mohly být užitečné i dalším lidem?
Zmínila bych asi dvě. Nereagovat na to, co člověk říká, ale přemýšlet nad tím, proč to říká. To je základ v mediaci – hledání zájmů. Ve chvíli, kdy druhého pochopím, tak můžu reagovat věcně na situaci a už ne na to, že mě zrovna rozčiluje nebo na mě křičí. To může hodně pomoct. A pak rada, která je dobrá, ale těžce realizovatelná – snažit se oddělovat emoce od všeho ostatního, od toho věcného jádra problému a to především u sebe. Snažit se rozumět sobě, proč to říkám, proč to chci. Ovšem nechci tvrdit, že jde o nějaké „mé speciální techniky“.
Jaké povzbuzení byste nabídli někomu, kdo má zájem stát se mediátorem a je teprve na začátku této cesty?
Já vlastně věřím, že to není potřeba. Je důležité, aby si prožil ten jeden, dva, tři úspěšné případy, a to je významnou počáteční motivací v mediování pokračovat. Jestli vám na mediaci přijdou lidé, kteří se roky soudí, nebo i kdyby se nesoudili, tak se alespoň hádají, a vám trvá 40 minut, než ten konflikt odstraníte, tak si myslím, že je těžké z toho nemít dobrý pocit. Žádná motivační hesla či rady vám nepomůžou, respektive nenahradí tu vnitřní zkušenost. Takže moje rada by zněla: jděte, zkuste to a uvidíte, že to funguje, že vám to přináší radost a že to pomáhá.
---
Zde odkaz na webové stránky a FB profil paní Vítů.
